Samota ve vyšším věku: otázka zdraví, ne nálady

Výzkumníci rozlišují dva pojmy. Sociální izolace je to, co lze spočítat: kolik má člověk kontaktů a jak často s někým mluví. Osamělost je pocit, že kontaktů je málo nebo že jsou prázdné.

Jedno bez druhého se stává pořád. Žena, u které je doma každý den někdo, se může cítit osaměle, protože se jí nikdo nezeptá, jak se má. Muž, který žije sám a je s tím spokojen, nemusí být osamělý vůbec. Proto věta „vždyť má dceru“ nic nedokazuje.

Počítají se oba stavy a měří se zvlášť. Když dál půjdou čísla, dívejte se, o čem přesně jsou: o faktu kontaktů, nebo o pocitu.

V červnu 2025 zveřejnila WHO zprávu své Komise pro sociální vazby. Osamělost cítí jeden člověk ze šesti na světě a spojuje se s více než 871 tisíci úmrtí ročně, tedy přibližně se sty každou hodinu. Sociální izolace se týká třetiny starších lidí.

Systematický přehled v časopisu Heart shromáždil šestnáct dlouhodobých pozorování, každé od tří do 21 let, a ukázal: slabé sociální vazby dávaly o 29 % vyšší riziko ischemické choroby srdeční a o 32 % vyšší riziko mrtvice.

Další výzkum sledoval 1604 Američanů starších 60 let, průměrný věk 71 let. Ti, kdo se označovali za osamělé, za šest let umírali častěji (22,8 % oproti 14,2 %) a přibližně jedenapůlkrát častěji ztráceli schopnost každodenních činností: oblékat se, mýt se, připravit si jídlo.

Komise The Lancet v roce 2024 vyjmenovala čtrnáct ovlivnitelných rizikových faktorů demence. Podle jejího odhadu by se při odstranění všech dalo předejít asi 45 % případů. Sociální izolace je mezi těmito čtrnácti. To už není o náladě.

Podle odhadu HelpAge International žije na Ukrajině téměř devět milionů starších lidí, tedy čtvrtina obyvatel země.

44 % lidí starších 70 let žije samo, bez podpory rodiny. Téměř polovina starších žen také žije sama. 63 % uvádí, že jejich duševní pohoda je horší než na začátku války, a 62 % říká, že příjem nestačí ani na základní potřeby.

Pomoc nedorazí ke všem: podle téhož odhadu dostává podporu od humanitárních organizací 32 % starších lidí. Zbytek se opírá o rodinu, sousedy nebo o nikoho.

Válka zužuje okruh i fyzicky. V roce 2024 tvořili starší lidé polovinu zabitých civilistů: hůř se odjíždí, hůř se schází do úkrytu, hůř se vůbec vychází z domu. Kdo přestal vycházet, velmi rychle přestává někoho vídat.

V roce 2020 bylo v Texasu 240 lidí, průměrného věku kolem 69 let, náhodně rozděleno do dvou skupin. Polovině telefonovali ne odborníci, ale mladí lidé ve věku 17 až 23 let. Školení trvalo jednu hodinu po videospojení a týkalo se jediné věci: poslouchat a ptát se na člověka, ne vyprávět o sobě.

Telefonáty měly mířit na deset minut a být kratší. První týden jich bylo pět, dále si člověk sám volil od dvou do pěti týdně. Žádná terapie, žádné rady.

Po čtyřech týdnech byly ukazatele osamělosti, depresivních a úzkostných projevů podle škál nižší než ve skupině bez telefonátů. Rozdíl je malý, ale stabilní a objevil se za měsíc. Výsledky vyšly v JAMA Psychiatry v roce 2021.

Není to léčba a žádný telefonát nenahradí lékaře. Ale „nedělat nic“ a „telefonovat po deset minut“ dalo za měsíc různý výsledek.

V téže studii po prvním týdnu účastníci rozhodovali o četnosti sami. 58 % požádalo o maximum, pět telefonátů týdně. Ne delší, ale častější.

Upřímně řečeno, dlouhé řídké rozhovory s krátkými častými tam neporovnávali, takže prokazovat přednost jednoho před druhým touto studií nelze. Ale volba lidí, kteří to zkusili na sobě, také něco váží.

Vysvětlení se nabízí jednoduché. Člověk, který ví, že ve čtvrtek v jedenáct zavolají, žije v jiném týdnu než člověk, který neví nic. Objevuje se, na co se připravovat a co vyprávět. Jedna dlouhá návštěva jednou za půl roku to nedá.

Pokušení nahradit živý kontakt technikou je velké, ale důkazů zatím je málo. Přehled Cochrane z roku 2020 našel jen tři studie videohovorů proti osamělosti, všechny v domovech péče na Tchaj-wanu, a označil důkazy za velmi nejisté. „Dáme jí tablet“ tedy ještě není odpověď.

Stejně funguje práce, když se pomoc vozí rukama. Naše nadace každý měsíc kupuje potraviny a léky osamělým seniorům a předává je přes pomocníky z ruky do ruky; v péči je sto lidí. Měsíční balíček je tu i záminkou, která se opakuje: spolu s ním přichází to, že člověka vidí a mluví s ním.

Domluvte se na dni a hodině a neodkládejte. Deset minut každé úterý je lepší než hodina „někdy tento měsíc“. Připomenutí si nastavte v telefonu, nespoléhejte na paměť.

Ptejte se na dnešek, ne na zdraví. „Jak zdraví“ dá odpověď „dobře“ a slepou uličku. Co jedla, kdo se zastavil, co dávají v televizi, zda něco kvete na parapetu: na to je co odpovědět.

Mluvte méně, než posloucháte. Právě tomu se učili mladí lidé v tom texaském výzkumu. Pauza v rozhovoru není nepohodlí, nechte člověka, ať ji vyplní.

Rozdělte týdny mezi příbuzné a známé, aby se telefonáty rozložily na celý měsíc a nesešly se v jednom dni. Zvlášť se domluvte se sousedkou, aby někdo jednou týdně člověka viděl, a ne jen slyšel.

Špatně slyšet a špatně vidět je také o kontaktu. Komise The Lancet z roku 2024 uvádí neléčené ztráty sluchu a zraku mezi svými čtrnácti faktory. Netroufám si tvrdit, že nové brýle konkrétnímu člověku něco odvrátí. Řeknu jednodušeji: kdo v telefonu nerozumí slovům, ten postupně přestává telefon zvedat a hlasitý telefon s velkými tlačítky tu rozhoduje víc než přemlouvání.

Znamení, na která stojí za to dát pozor: přestala vycházet z domu i do nejbližšího obchodu; nebere telefony, které dřív brala; nevaří a přechází na čaj s chlebem; v bytě měsíce nebývá nikdo cizí; je znatelně těžší vzpomenout si na jména a události, které se vždy pamatovaly.

Není to diagnóza a nesmíte ji stanovit ani vy, ani já. Je to důvod přijet sám nebo požádat někoho nablízku, aby se zastavil, a záminka pro rozhovor s jejím rodinným lékařem.

Nejjednodušší pravidlo zní takto. Pokud se přistihnete při myšlence „měl bych zavolat, ale už je pozdě“, zavolejte zítra v příhodnou hodinu a domluvte se na stálém čase. Pravidelnost začíná jedním dnem zapsaným v kalendáři.